Jedna inteligence, nebo mnoho alternativ? Psychologické teorie, kterým jsme dříve věřili

V dřívějším článku jsme se společně podívali na jednu psychologickou teorii, které jsme v minulosti věřili, ale nakonec se ukázala jako holý nesmysl. Frenologie není v tomto ohledu výjimkou, protože i další psychologické teorie se časem ukázaly jako velmi zjednodušené, nebo zcela nepravdivé. Dnes se proto podíváme na další psychologickou teorii, která nedokázala překonat vývoj psychologické vědy, a to konkrétně na tzv. teorii mnohočetné inteligence.

O inteligenci dnes slyšel snad každý z nás. Někdo si mohl v minulosti například vyzkoušet online testy inteligence, které by vám měly ukázat vaše výsledné IQ, tedy jednotku, pomocí které inteligenci běžně měříme. Jiní naopak mohli vyzkoušet oficiálnější cestu pro měření inteligence, a to například skrze mezinárodní organizaci Mensa, která vám test inteligence za 500 Kč (300kč pokud jste student) administruje a následně vám sdělí vaše výsledné IQ. Je ale IQ, tedy jedno číslo, skutečně dostatečnou reprezentací něčí inteligence? Na tuto otázku existuje celá řada odpovědí. Například R. B. Cattell a J. B. Horn inteligenci chápou jako určitou vlastnost, kterou můžeme rozložit na dvě složky rozumové výkonnosti. První z nich nazvali jako fluidní inteligenci (gf), která je vrozená, vrcholí v mladé dospělosti a souvisí se schopností přizpůsobit se prostředí a řešit nové problémy. Jako druhý typ inteligence představil R. B. Cattell tzv. krystalickou inteligenci (gc). Krystalická inteligence roste s věkem a zkušenostmi, souvisí se vzděláním, kulturou a prostředím a jedná se tedy o schopnost využívat získané vědomosti, dovednosti a zkušenosti. Více typů/druhů inteligence nezastávali ale pouze R. B. Cattell a J. B. Horn, ale později také například H. Gardner se svou teorií mnohočetné inteligence, kterou si nyní dále přiblížíme.

S teorií mnohočetné inteligence přišel v roce 1983 americký vývojový psycholog H. Gardner, který inteligenci nechápal jako jednotnou schopnost, ale inteligenci dělil do několika druhů. Mezi druhy inteligence Gardner řadil například lingvistickou inteligenci, tedy schopnost vnímat a vytvářet mluvený nebo psaný jazyk, nebo prostorovou inteligenci, respektive schopnost vnímat, upravovat, transformovat a vytvářet vizuální nebo prostorové obrazy. Mezi další druhy inteligence Gardner řadil také například hudební inteligenci, logicko-matematickou inteligenci nebo interpersonální inteligenci, tedy schopnost rozpoznat, ocenit a vyrovnat se s pocity, přesvědčením a záměry druhých lidí. Těchto několik druhů inteligence pravděpodobně většině z nás dává smysl, protože bezpochyby známe několik lidí kolem nás, kteří v určité životní oblasti značně vynikají, což by ve výsledku mohlo poukazovat na vysoký konkrétní druh inteligence. Stejně tak myšlenka o několika druzích inteligence může v sobě nést uspokojivý nádech, který nás utvrzuje v představě, že je naprosto v pořádku ve všech oblastech života zcela nevynikat.

Na druhou stranu je však zapotřebí Gardnerovu teorii mnohočetné inteligence brát s rezervou, jelikož jak již bylo v samotném úvodu článku naznačeno, nebylo pro každou psychologickou teorii ve výzkumech nalezeno dostatek důkazů. Teorie mnohočetné inteligence je právě jednou z psychologických teorií, kterou dnes můžeme označit za mýtus. Moderní studie dnes totiž naznačují, že různé druhy inteligence nejsou nezávislé a stejně tak mozek není organizován do oddělených modulů, které by byly určeny pro specifické formy inteligence či poznávání. Tento spor o existenci různých druhů inteligence je v podstatě veden až dodnes. Pokud by vás toto téma více zajímalo například z pohledu samotného autora teorie mnohočetné inteligence, H. Gardnera, můžete se podívat do Gardnerovy publikace s názvem „Howard Gardner pod palbou“ (Howard Gardner Under Fire).

Teorie mnohočetné inteligence bezpochyby oslovila široké publikum svou lidskostí, pestrostí a důrazem na individuální rozdíly. Umožnila tak mnohým lidem uvažovat o sobě i o druhých jinak. Z psychologického hlediska se však ukazuje, že tato teorie stojí spíše na zastaralých základech než na pevných, empirických důkazech. Stejně jako u jiných psychologických teorií je důležité mít na paměti, že popularita neznamená pravdivost a že příjemně znějící vysvětlení nejsou vždy vědecky přesná. Přestože Gardnerova teorie mnohočetné inteligence nemusí obstát jako samostatný vědecký model, může nám stále připomínat jednu důležitou věc, a to fakt, že lidské schopnosti jsou rozmanité a že úspěch či hodnota člověka by nikdy neměly být měřeny pouze jedním číslem.