Univerzální emoce, nebo emoce kulturně podmíněné

Téměř každý z nás ve svém životě prožívá určité emoce. Může se jednat například o radost, hněv nebo smutek. Psychologové a psycholožky si však ve svém oboru již několik desetiletí kladou otázku, zda mohou být emoce považovány za univerzální. Jinými slovy je zajímá, jestli jsou emoce, jako je například radost a smutek, totožné napříč různými kulturami. Vyjadřují a prožívají lidé v České republice emoce stejně jako lidé z odlišných kultur, jako je například USA nebo Čína? Odpověď na tuto otázku není zcela přímočará. Řada autorů a autorek se v minulosti pokusila vytvořit seznam tzv. základních emocí, tedy emocí, které by měly být stejné pro všechny kultury, a my bychom je tak mohli označit za příklady univerzálních emocí. Z tohoto důvodu se v dnešním článku společně podíváme na pohled na základní emoce jakožto univerzální, jejich vývoj, respektive na to, jak k nim přistupovali různí autoři, a následně se zaměříme i na další pohledy, které s emocemi pracují jako s kulturně podmíněnými. Pokusíme se tak společně zodpovědět jednu ze základních otázek, zda jsou emoce univerzální či spíše kulturně podmíněné nebo zda oba přístupy můžeme propojit. Zkuste si na tuto otázku před čtením nejdříve odpovědět sami a po přečtení článku můžete zkusit pozorovat, zda se váš názor na emoce změnil nebo naopak podpořil vaše předchozí očekávání.

Pokud jsou emoce univerzální, jaké to jsou?

Autoři a autorky, kteří pracují s myšlenkou, že máme několik univerzálních emocí, se většinou neshodnou na jejich počtu. Na druhou stranu se však většinou shodují, že existuje pouze malé množství tzv. základních emocí (někdy se můžeme setkat také s označením „primární emoce“), které jsou univerzální pro všechny lidi, a tím pádem i pro veškeré kultury. Přístupu, který zdůrazňuje význam těchto základních emocí, říkáme biologická perspektiva. Různorodost základních emocí dle různých teoretiků je však patrná téměř u každé teorie. Například teoretik J. Gray navrhl celkem tři základní emoce, a to konkrétně radost, strach a úzkost, které jsou podle jeho názoru zakořeněny v oddělených mozkových oblastech. Za dalšího autora z této biologické perspektivy může být považován také W. James, který v roce 1890 ve své knize „The Principles of Psychology“ navrhl čtyři základní emoce, a to konkrétně strach, zármutek, lásku a vztek. Stejný počet základních emocí navrhují také autoři N. Stein a T. Trabasso. Jejich základní emoce se však neshodují se základními emocemi W. Jamese, ale naopak navrhují, že mezi tyto emoce můžeme zařadit radost, smutek, vztek a strach.

Celkem sedm základních emocí následně navrhuje estonský neurovědec J. Panksepp, který tvrdí, že mozek savců obsahuje primární emoce, jako je například hledání, péče, slast, hra, vztek, strach a žal. Tyto základní emoce dále rozděluje na pozitivní a negativní. Negativní však nutně nemusí znamenat špatné, což zdůrazňoval i Ch. Darwin, který tvrdil, že neexistují špatné emoce, protože všechny jsou v určitém slova smyslu dobré a výhodné. Jejich výhodu spatřoval především v jejich funkci adaptovat se na měnící se prostředí kolem nás. P. Ekman stejně jako J. Panksepp také zdůrazňoval celkem sedm základních emocí, které se však opět lišily. Mezi jeho základní emoce naopak můžeme zařadit smutek, strach, vztek, znechucení, opovržení, radost a překvapení. U Ekmana je také zajímavé, že ke každé základní emoci přiřadil univerzální výrazy obličeje, které si můžete prohlédnout zde. Je však důležité zmínit, že se nejedná o původní fotografie z jeho studie. Ještě s početnější teorií základních emocí přišel v roce 1980 R. Plutchik, který těchto emocí identifikoval celkem osm. Argumentoval na základě matematické analýzy hodnocení, které lidé přidělili vysokému počtu emocionálně nabitých pojmů. Jmenovitě se jednalo o vztek, znechucení, strach, smutek, očekávání, radost, překvapení a důvěru.

Mezi modernější studie o základních/univerzálních emocích můžeme zařadit také studii R. Levensona z roku 2011. Levenson navázal na P. Ekmana a mezi základní emoce dále přidal zájem, úlevu a lásku. Jak tedy z výše popsaných teorií můžeme vidět, autoři se často neshodnou na počtu základních/univerzálních emocí a jejich výběr se i při stejném počtu často může výrazně lišit. Nejčastěji se však téměř ve všech těchto teoriích objevují emoce, jako je například strach nebo vztek, případně někdy také radost.

Někteří moderní autoři se pokoušejí teorie univerzálních emocí posunout ještě dál a ptají se, zda nejsou i tradiční základní emoce, jako je radost, vztek nebo smutek, složené z ještě jednodušších psychických prvků. Y. Huang například v roce 2024 navrhl, že všechny emoce lze chápat jako kombinace dvou základních prvků, a to konkrétně naděje a strachu. Autor však ve své studii doposud nenabízí příliš silné empirické důkazy pro toto tvrzení.

Přestože se nejčastěji šest emocí, jako je radost, smutek, strach, vztek, odpor a překvapení běžně označuje v moderních výzkumech za univerzální, tak většina z těchto výzkumů jejich mezikulturní univerzálnost přímo neověřuje. Přehled studií z let 2024 a 2025 ukázal, že psychologové častěji zkoumají, co jednotlivé emoce vyvolává, jak tyto emoce působí na zdraví a chování nebo jaké nervové procesy je doprovázejí. Přímá srovnání různých kultur však v novější odborné literatuře téměř zcela chybí.

Můžeme univerzální výrazy obličeje rozšířit na celé tělo?

Výzkum univerzálnosti emocí se dlouho soustředil především na obličej a mimiku, přičemž jejím hlavním průkopníkem byl výše zmíněný P. Ekman. Emoce však nemusíme nutně vyjadřovat pouze mimikou. Hněv může být například spojen s rozšířeným postojem, pohybem vpřed a sevřenými pěstmi, zatímco smutek se může projevit svěšenými rameny, skloněnou hlavou a uzavřeným držením těla. Studie z roku 2021 mezi příslušníky komunity Mayangna v Nikaragui ukázala, že lidé s minimálním kontaktem se západní kulturou dokázali rozpoznat smutek, vztek a v menší míře i strach pouze z tělesných postojů osob se zakrytým obličejem. Smutek rozpoznali v 86 % případů, vztek v 73 % případů a strach ve 47 %, což bylo ve všech zmíněných případech více než jen pouhé náhodné hádání. Na druhou stranu v této studii příslušníci komunity vybírali předem z určených možností, mezi kterými například chyběla možnost „nevím“, což mohlo značně navyšovat pozorovanou úspěšnost. Výsledky by tedy mohly pravděpodobně dopadnout odlišně, kdyby příslušníci komunity Mayangna měli možnost popsat osobu skrze vlastní pojmy a emoce, a nikoliv jen z předem vybrané nabídky možností.

Emoce jako kulturně podmíněné

Výše jsme si společně představili tzv. biologickou perspektivu emocí, která předpokládá, že základní emoce spolu sdílejí veškeré kultury. Existuje ale i odlišný pohled na tuto problematiku. Druhý přístup k emocím můžeme nazvat kognitivní perspektivou, která naopak předpokládá, že zažíváme mnohem větší množství emocí (nutně však neopomíjí primární emoce), protože situace můžeme interpretovat různě/individuálně a protože emoce vznikají z kognitivního zhodnocení, jazyka, osobních znalostí, socializační historie a kulturních očekávání. Jinými slovy, existuje prakticky neomezené množství emocí, jelikož emoce mohou vznikat v reakci na význam situace, který může být individuální a zároveň i odlišný napříč kulturami. Příkladem může být pojem z němčiny, tzv. „schadenfreude“, který zjednodušeně představuje pocit radosti z cizího neštěstí.

V této kognitivní perspektivě můžeme nalézt například argumenty, že západní kultura častěji oceňuje a podporuje vysoce aktivované emoce. Typickým ideálem může být člověk, který je nadšený, energický a aktivní. Oproti tomu východní kultury častěji oceňují nízce aktivované pozitivní emoce, jako je například klid, vyrovnanost, umírněnost nebo harmonie. Radost proto může v jedné zemi být častěji projevována nadšením a energií, zatímco v druhé zemi spíše klidem, zdrženlivostí a harmonií. Jinými slovy nám tato teorie ukazuje, že můžeme mít základní emoce, které se však projevují individuálně.

Jsou výrazy v obličeji skutečně univerzální jak tvrdil P. Ekman?

Předpoklad univerzálnosti výrazů v obličeji zkoumali také autoři v roce 2024 napříč lidmi z USA, Evropy a Japonska. Účastníci této studie zhlédli řadu emočně nabitých videí, během nichž nahrávali své obličejové reakce a zároveň popisovali, jaké emoce prožívali. Autoři identifikovali celkem dvacet jedna dimenzí emočního prožívání, které byly do značné míry podobné napříč sledovanými kulturami. Přestože výrazy obličeje měly napříč kulturami podobný význam, lišily se svou intenzitou. Japonští účastníci často vyjadřovali své emoce jemněji než účastníci z USA a Evropy. To naznačuje, že kultura nemusí nutně měnit samotný význam emočního výrazu, ale může ovlivňovat, jak silně a nápadně je emoce projevena či vyjádřena.

Propojení biologické a kognitivní perspektivy

Určité propojení těchto perspektiv nabízejí autoři kapitoly „Emotions across Cultures“. Podle nich bychom neměli chápat biologii a kulturu jako dva protiklady. Argumentují, že napříč kulturami můžeme mít podobné psychologické základy, které se podle kulturního prostředí, norem a hodnot projevují různě. Jinými slovy, můžeme chápat emoce jako různé adaptace na společná lidská témata. Jako příklad uvádí stud, který obecně souvisí s negativním hodnocením sebe sama a s obavou z toho, jak nás vnímají druzí lidé. Zároveň se však liší konkrétní situace, které stud vyvolávají, a také význam, který mu kultura přisuzuje. Stud může být v jedné kultuře spojován se selháním a slabostí, zatímco v jiné kultuře se sebereflexí a přizpůsobením.

Jak jsme si v článku ukázali, otázka univerzálnosti emocí nemá jednoduchou odpověď. Některé výzkumy naznačují, že lidé napříč kulturami sdílejí určité základní emoční mechanismy a dokážou si v mnoha emočních projevech porozumět. Zároveň však nelze říci, že by byly emoce ve všech kulturách prožívány a vyjadřovány úplně stejně. Kultura ovlivňuje, jaké emoce považujeme za vhodné, jak silně je dáváme najevo, jak je pojmenováváme i jaký význam jim připisujeme. Lidé po celém světě tak pravděpodobně sdílejí schopnost prožívat emoce, jako je radost, smutek, strach nebo vztek, ale mohou se lišit v tom, kdy tyto emoce vznikají, jak je interpretují, jak je pojmenovávají a jak či kdy považují za vhodné je vyjádřit.

Porozumění emocím je důležité nejen pro vědu, ale i pro každodenní život. Emoce nám pomáhají orientovat se v sobě, ve vztazích, ale i v okolním světě. Někdy však mohou být příliš intenzivní, obtížně srozumitelné nebo se nám nemusí dařit je regulovat způsobem, který nám pomáhá. V takových situacích může být užitečné obrátit se na psychologa nebo psychoterapeuta. Vyhledat pomoc neznamená slabost, ale může být důležitým krokem k lepšímu porozumění sobě samému i vlastním emocím.